Pohrával sis někdy s myšlenkou sbalit si batoh a vyrazit na túru sám? Lákalo tě dobrodružství, ale říkal sis, že to bude smutné? Obával ses, že bez sdílení s druhými to nebude ono? Následující řádky ti pomůžou zahlédnout i inspirativní stránku sólo trekingu.

Nad hlubokým horským údolím, ve kterém se na dně svůdně leskne řeka, visí vysoký šedočerný mrak. Dusno k zalknutí, nehne se ani tráva, ve vzduchu je cítit přepálený prach. Krajina je ponořena v tichu. Nad horkými skalami se tetelí vzduch, jinak je svět nehybný. V takovém okamžiku cítíš i kapku potu na svém čele a uprostřed pustých hor vnímáš každé nadechnutí, klid, ticho. Jen duše šeptá.

Osamělost bere, samota dává.

Člověk je tvor společenský a vztahy jsou pro něj životně důležité, přesto občas vyhledává samotu. Naše schopnost fungovat ve složité síti sociálních vztahů je obdivuhodná a je pravděpodobně důvodem, proč jsme se ocitli na vrcholu potravního řetězce. Ve společnosti druhých zažíváme v dobrých vztazích bezpečí, a pokud se něčeho jako civilizace bojíme, pak je to osamělost.

Nedávno jsme měli možnost takový strach bezprostředně sledovat v době lockdownů. Zůstat sám může v některých budit strach, úzkost a prázdnotu. Jiní samotu vyhledávají, aby mohli prohlubovat vztah k sobě a pak vstupovali do vztahů vědoměji a připraveněji.

Samota není totéž co osamělost. Osamělost uzavírá člověka do vnitřní prázdnoty, deprivuje ho a ochuzuje o živou vodu vztahů, zatímco samota otevírá dveře hlubokému vnitřnímu prožívání. Osamělost bere, samota dává. Osamělost tíží, samota může povznášet, inspirovat, proměňovat, pomáhat. Jen je třeba ji udržet v rovnováze.

Život ve městě a v kontaktu s druhými může dodávat hlavně extravertněji založeným osobnostem energii a pocit bezpečí, zvlášť pokud naše vztahy v rodině a s přáteli jsou zálivem pochopení a potvrzení naší hodnoty. Každodenní pohyb v různých společenstvích a sociálních skupinách, interakce s druhými lidmi nás chtě nechtě ovlivňují. Můžeme získávat spoustu inspirace, podnětů pro život, rozhodování i přemýšlení, ale také máme přirozenou tendenci se pravidlům, hodnotám, rituálům, názorům a většinovým postojům učit, přejímat je a integrovat do našeho fungování.

Sociální přizpůsobivost je jedním z našich základních psychologických mechanismů. Nelze stále udržet hranice našeho já neměnné, a ani to není zdravé. A i když většinovou náladu a postoje společnosti můžeme odmítat, i tak mění mapu našeho přemýšlení a informace, se kterými pracujeme. Naše sociální bubliny, kterých si třeba i ceníme, mohou nevědomě formovat to, jak žijeme, a nemusíme si být přesně vědomi, kde končí náš životní světonázor a začíná vliv druhých. Samota od přebytku druhých, od přemíry informací, které nezvládáme filtrovat, na čas osvobozuje.

Občasná samota nám dává možnost takové zakořeněnosti nahlédnout, revidovat a případně přepracovat tak, aby naší osobnosti nebo našemu přesvědčení vyhovovaly více. Alespoň tak to znám sama a slýchám od svých klientů, kteří se vypravili na delší čas do přírody sami. Mysl se v přírodě o samotě očišťuje od balastu všedního života, od nepodstatných věcí, od stop sociálních médií a zpráv. Mysl se ztišuje, prožíváme přítomnost, jsme teď a tady.

Život ve společnosti druhých nás někdy zaplňuje natolik, že zapomínáme, jaké to je vést rozhovor sami se sebou, zůstat pozorností u sebe, nikoliv u druhých. Cítit, dívat se zevnitř a prožívat vlastní duševní obsahy. V přírodě po pár hodinách přirozeně zpomalíš, za pár dní začneš vnímat trochu jinak, mysl se utiší a začneš více prožívat. Vydechneš většinu nánosů druhých a uslyšíš své myšlenky, ucítíš, že jsou skutečně tvoje.

Z cestovatele, který poznává a objevuje krajinu vnější, se staneš i poutníkem, který zakouší krajinu nitra, včetně jejích obran, strachů, nejistot a nepohody. Vydáváš se za vnitřním dobrodružstvím s odvahou a vírou, že intenzivní prožitek sebe sama tě promění a posílí.

Pomalejší a prožitější dny

Kráčet po lesních cestách nebo horských stezkách, škrábat se do kopců, scházet hlubokým údolím, provázen kývavým rytmem chůze. V tichu a sám. Jen krajina, zvířata a rostliny kolem. Jediný rozhovor se vede ve tvé hlavě. Tak vypadá meditace v chůzi, přirozené rozjímání. Čas plyne jinak, zpomalí. Dochází k určité změně stavu vědomí. Proto můžeš zažít vzlínání své duše, prožít ultimátní přítomnost.

Samozřejmě že víš, že samota není absolutní. Pořád se k něčemu vztahuješ a můžeš napřít pozornost v podstatě kamkoli, co si pamatuješ nebo co žiješ. K přírodě, umění, ke vzpomínkám na blízké, ale i třeba k tomu, co tě přesahuje. Stále žiješ ve vztazích a můžeš ve svém životě vnímat přítomnost dalších lidí (a někdy docela silně), ale v takovéto kontemplaci můžeš prožít svobodu, euforii, štěstí, pocit harmonie a smíření s tím, jak život funguje. Důvěru, že svět je alespoň teď a tady v pořádku. Můžeš zažít hranice svých fyzických možností, zasmát se vlastním omylům, pocítíš zejména ty ryzí fyzické potřeby a bolesti, ale jiné než doma.

Posadíš se, odpočineš a půjdeš dál. Kolik kilometrů jsi ušel, tě pravděpodobně po čase přestane zajímat, převýšení jakbysmet, pokud nemáš nějak natěsno ušitý a předem stanovený plán. Začneš se mnohem více soustředit na západ slunce, vůni rostlin, teplotu vzduchu, obrazy hor nebo lesa. Rána si budeš pamatovat podle prvního výhledu po otevření očí, zcitlivíš k detailům. Budeš přes den vzpomínat a plánovat další noc podle toho, která zvířata jsi v noci slyšel; víš, že jsi najednou součástí přírody a je třeba se podle toho chovat, nepřekážet, nerušit. Dny jsou pomalejší, prožitější, rána a večery obohacené změnami v biorytmech fauny i flóry. Prožívat je zkrátka lepší než odžívat.

Já tomu říkám rýžování duše. Promýváš myšlenky, vzpomínky, emoce a třeba se i půl dne zasekneš nad něčím, co tě otravuje a nejde se toho zbavit. Znovu se zlobíš za křivdy, které jsi považoval za uzavřené, vyskočí na tebe strachy a úzkosti z minulosti i budoucnosti, je možné, že spadneš do jámy stesku a lítosti. Ale kráčíš dál a krok za krokem se tvoje citovost mění, více přijímáš.

Jeden můj kamarád psychoterapeut a hiker říká:

Se starostmi je to jako s převýšením. Když nespěcháš, prodýcháš to, krok za krokem znovu zvedneš nohu nahoru a stoupáš, večer se nestačíš divit, žes překonal to, co ti ráno přišlo nemožné. A dokonce sakra víš, že jsi na sebe hrdý!

Osamocená výprava dovnitř

Psychologické výzkumy dokazují, že dobrému rozhodování svědčí pomalý rytmus, kdy informace, vzpomínky a přání běží v hlavě na volnoběh. Rozhodnutí pak člověku dopluje jakoby samo, aniž by to očekával, přirozeně a intuitivně. Prožitě. Jinak, než kdyby bylo založeno na tvrdě racionální SWAT analýze, protože člověk je více propojen i se svou emocionalitou a potřebami.

Když se člověk naučí být sám se sebou, lépe se zná, lépe nahlíží své vztahy k druhým. Pokud je schopen být sám a stáhne se do vnitřního světa, není na nikom a na ničem tolik závislý, nelpí tak na vnějším světě, lépe se přizpůsobí novým podmínkám. A potom svým způsobem může být sám v sobě ráno, večer, v noci, v pohodě i nepohodě, v radosti i ve strachu, mnohem komfortněji a snáze než ti, kteří se to neučí.

Cesta dovnitř je osamocenou výpravou. Tam si nevezmeš ani své milované, jsi tam jen ty, takový, jaký jsi. A právě na tento zážitek odkazují světová náboženství. Každé má ve své nauce nějakou formu kontemplace zahrnující samotu a zřeknutí se vnějších podnětů, kdy vnější ruch a svět svým způsobem zmizí. Mystikové věří, že toto ticho je klíčové pro poznání podstaty věcí, schopnost být pozorovatelem proudu iluzí a rozvíjení spirituality.

A psychologové dodávají, že z ní také mohou vykouknout démoni našich životů a témata, která nám příjemná nejsou. Cílem sólo hikingu není propadnout depresi a úzkosti, pokud přijdou, ale naopak vzít takové podněty zpět mezi své lidi, případně do terapeutického prostoru, a sdílet je, diskutovat o nich, probírat se tématy a pozorovat je s někým druhým, pokud nás přesahují a ohrožují.

Ještě na jedné věci se zkušení sólo hikeři a psychologové shodnou: je velký rozdíl mezi samotou podstupovanou dobrovolně a samotou, v níž se člověk ocitne proti své vůli. Ta bývá prožívána jako opuštění nebo izolace. A zde hranice zdravé samoty leží. Při dlouhodobém pocitu opuštěnosti duše strádá, nevzkvétá a neobčerstvuje se. Zapadáme do stereotypů, které nám škodí, rozpadá se nám režim a tím, že nemáme svědky našich životů, i disciplína nebo zdravá péče o sebe.

Výzkumy ukazují, že malé děti získávají schopnost být nějakou dobu samy, odvrátit pozornost od mámy a věnovat se dobrodružnému poznávání okolí ve chvíli, kdy mají jistou citovou vazbu, počítají s automatickou podporou a pozorností z matčiny strany. Pokud toto přesvědčení nemají prožité a zakotvené, pak si citově nemohou osamostatňování dovolit a mohou prožívat okamžiky hluboké úzkosti a potřeby být s někým, potvrzovat svou hodnotu přes druhé. Podobně je tomu možná i u dospělých. Vztahově dobře ukotvení lidé budou samotu vyhledávat radostněji a přesvědčeněji než lidé, kteří mají pozitivních vztahových zkušeností nedostatek.

Pozoruhodným a sdíleným zážitkem je nově nabytá důvěra v okolní prostředí. Takový pocit se dá shrnout do věty, že „ono to vždycky nějak dopadne“. Samotáři ztrácejí obavy a nejistotu, začínají se v mnohem větší míře spoléhat na přirozený běh světa a svoje instinkty. Lidé nadaní vírou běžně v takových okamžicích posilují svou důvěru v boží lásku a milost. Ti ostatní prostě nějak intuitivně zakoušejí pocit, že svět je dobrý a funguje tak, jak fungovat má.

Kdo se nikdy neocitl za úsvitu v tichu na hřebeni mezi kopci, které nabízí k výhledům další a další horizonty, jen sám s větrem a prvními paprsky na tváři, měl by to zažít. Věřím, že tak hlubokému okouzlení z krásy univerza se nic nevyrovná.